str. 329
kritické stanovisko a z naší mytologie, beztoho velmi chudé, vymýtil novou řadu dosud uznávaných postav a zjevů.
Uvážil jsem bedlivě jeho argumentaci, ale nedal jsem jí souhlasu ve všem a postavil jsem se ve své knize proti tomuto hyperkritismu. Běží tu hlavně o hodnověrnost několika starých zpráv, několika sice, ale důležitých, poněvadž při celkovém nedostatku informací ochudí se ihned velice slovanský pantheon, jestliže je vymýtíme. Přijal jsem je vždy po bedlivé úvaze a ne bez důvodů, které v knize každý najde. Domněnka, že jsem lehkověrně postupoval (a ta domněnka by mohla vzniknouti při čtení kritiky p. Briicknerovy, třebas že v závěru zdůrazňuje „kritičnost a zdrželivost autorovu"), nebyla by správná. Věc samu však zde blíže vykládati nebudu a odkazuji na knihu. Tolik je ovšem jisto, že si Adamových i Helmoldových a zejména Prokopiových zpráv o slov. mytologii vážím velice proti p. Briicknerovi. Pokládám ty autory za hodnověrné a vymycuji z nich jen to, v čem se dá vskutku omyl dokázat.
A domnělí polští démonové XV. století? Vidíme ještě dnes, že církev ani do XX. století nedovedla vymýtiti pověry a tradice pohanské. Není proto nijak vyloučeno, že sporná jména, o něž v staré polské demonologii běží, žila vskutku aspoň z části v lidu v století XV. Pan kollega Brückner by musil dříve dokázati, že to nemohlo býti, že kněží je skutečně utvořili. Dokud toho důkazu zde není, nepřestanu věřiti, že to mohou býti zbytky staré tradice. V tom se prostě s р. Brucknerem rozcházím.
Jinak ovšem nepotřebuji podotýkati, že všechny jeho bystré, třebas odchylné názory pročítám vždy s velikou radostí a také se netajím, že mne uznání, které mi v závěru své kritiky věnuje tak znamenitý znalec všech oborů slavistiky, nad míru těší, třebas je zveličené. Znám dobře sám nedostatky svého díla, ale prosím opětně při této příležitosti, aby bylo pamatováno, že je píši jako základ pro další práce v tomto oboru, že píši namnoze o věcech, o nichž dosud psáno nebylo, a že jsem si stanovil přímo cílem v ucelené obrazy sestavit všechen dosud známý anebo nově odkrytý materiál. Odtud vznikla snaha po sebrání vší látky, odtud citování všech dokumentů a registrování všeho, co bylo o nich psáno, odtud při všem nadšení, jež к své práci chovám v srdci, ráz jisté chladné střízlivosti a vyhýbání se všem větším hypo-thesám a novým theoriím, třebas svůdným, o něž by v pravěku slovanském nouze nebylo. Potom by však kniha moje nemohla nésti titul Základy kulturních starožitností slovanských. L. Niederle.
@----------------------
Vlämische Sagen, Legenden und Volksmärchen. Mit 16 alten Ansichten. Herausgegeben von Georg Goyert und Konrad Wolter. Eugen Diederichs, Jena 1917, s. VIII. +214.
Pod redakcí dra. Paula Zaunerta, redaktora známé sbírky „Die Märchen der Weltliteratur, vydávané týmž nákladem, začala vycházeti nová sbírka německých pověstí „Deutscher Sagenschatz" ve volných, samostatných svazcích. Vydavatelům byli nápomoc někteří flámští literáti, zvláště ředitel městské knihovny v Ostende, Eugen Everaerts. Úvodní slovo jeho, této knize předeslané, nasvědčuje tomu, že byly skutečně navázány velmi přátelské styky německých dobyvatelů aspoň s částí inteligence flámské.
|
|
