jej táhá za vlasy, vymlouvá se, že snila o nemocné princezně. Knížé radí, aby ji provdali za toho, koho má ráda. Po chvíli zatahá babička кпь žete po druhé, kníže zuří, babička se vymlouvá na sen o jabloni. Kníže radí uříznout prostřední kořen s červem. Po třetí kníže už hrozí, babička se vymlouvá na sen o studni, kníže radí, aby ji vyčistili. Po čtvrté chytí kníže babičku za krk, ale ' babička se vymlouvá, že snila o tom čertu s kamenem. Kníže praví, že má dát kámen držet jinému.

Ráno kníže s čerty odejde, Martin odpírá čertu radu, dokud jej nepřenese, a slibuje mu pak, že mu někoho pcšle. Ve všech třech městech dostane plno darů, vrátí se к tchánovi, jenž mu závidí ty peníze z pekla. Martin praví, že je potřebí jen jednomu čertu podržet kámen a čert přinese plno peněz. Kupec jde k tomu čertovi, a jeho žena, když se doví od Martina, co jej stihne, ještě mu to přeje.

g) Zvláštním druhem výpravy je pout к slunci pro odpověď na otázku. Její úvod v češtině kolísá. Malý počíná věštbou jednoho ze dvou poutníků. Text je upraven podle pohádek o putování Krista s Petrem po zemi a vzbuzuje podezření knižní předlohy, u Malého ne neobvyklé. Slovenské povídky Rimavského a Němcové jsou běžným úvodem o'nerovných milencích.

Výprava je proti ostatním variantům chudší na motivy: u Malého jen město bez vody (důvod vyschnutí studny, že princezna do ní hodila své dítě, připomíná však druhou zastávku, uschlý strom); u Rimavského jen král, jenž z pýchy oslepl, u Němcové uschlý strom a vyschlá studna. U Malého a Němcové převozník chybí, Rimavský má však motiv v češtině ojedinělý: převáží ryba, jež má sežehnutý hřbet a žádá pomoc, aby se mohla potopit. (Motiv, jejž Aarne pokládá za původní.) Otázka se týká vždy nebeské pouti slunce, slunce není bytost nebezpečná. Rek po návratu vystupuje jako neznámý rytíř a pak teprve se dá pozriati, když milenka má již před svatbou.

Výbor drobných spisů Jakuba Malého, Praha III., 1876 (Nár. Bibl., 44). Národní pohádky. Čtvrté rozmnožené vydání (68): „Vyslaný к slunci". Styl zcela umělý.

Věštec s učeníkem přijde v poledne к studni na náměstí města, jehož král má 3 dcery. Učeník má žízeň, prosí, aby směl služku, nabírající vodu, požádat o vodu. Věštec praví, že služka mu vody nepodá, a má pravdu. Nejmladší princezna jde se džbánem pro vodu. Věštec vybídne učeníka, aby ji požádal o vodu. Učeník se zdráhá, ale princezna mu dá napít. Učeník chce se princezně odměnit. Věštec jí určí tedy hodného muže za chotě, totiž zámeckého kuchaře.

Královna se dívá z okna, slyší ten hovor, věří věštci, sdělí se o tu věštbu s králem. Král se chce zbavit chudého, neurozeného nápadníka. Na radu mudrce zavolá si kuchaře a praví mu, že by rád věděl, proč slunce, čím výš vystupuje, tím víc hřeje, čím blíž je západu, tím víc paprsky jeho chladnou. Posílá kuchaře к slunci se zeptat a slibuje mu odměnu. (Král očekává, že kuchař odejde a raději se nevrátí.)

Kuchař přijde к městu, kde hynou lidé žízní, doví se v hospodě, že 3 měsíce nepršelo a jediný pramen vyschl. Když král zví, že kuchař jde к slunci, zavolá ho, prosí, aby se slunce zeptal o radu, slibuje odměnu.