Kuchař dojde к paláci slunce, trpí horkem, v křišťálové síni na diamantovém stolci sedí stařec se zářícím obličejem, zlatými kadeřemi. Stařec umírní svůj lesk, ptá se kuchaře přívětivě, co žádá. Kuchař vyloží otázku, stařec praví, že je pošetilá, poněvadž i na člověku vidí král, že v mládí mu tělesných i duševních sil přibývá, к stáří se tělo kloní k zemi a duch slábne. Městu žíznivému vzkáže stařeček, že princezna měla dítě a hodila je do potoka toho pramene. Dítě musí být pohřbeno, matka potrestána. Stařec sdělí ještě s kuchařem, proč ho král poslal na cestu: chce prý zatím dceru provdat za nemilovaného ženicha. Ženich je čarodějník, jenž chce zemi zahubit. Stařec radí kuchaři, až se vrátí domů právě k zásnubním hodům, aby vyrazil ženichovi od úst číši, až bude připíjet nevěstě. Ženich se pak ukáže v pravé podobě a král dá dceru jemu, kuchařovi.

V žíznivém městě sdělí, co slyšel: dítě je pochováno, princezna se v žaláři otráví, pramen vytryskne. Král učiní kuchaře svým následníkem.

Doma vykoná kuchař, co mu stařec poručil. Vmísí se mezi hosty v nádherných šatech. Ženich se změní, když mu kuchař vyrazí číši, ve scvrklého trpaslíka, jenž je pak uvězněn. Král nabízí osvoboditeli půl království, kuchař se mu dá poznat, dostane princeznu.

Slovenskje povesťi. Usporjadau a vidau Janko Rimauskí (Ján Francisci). V Levoči I. 1845. 2 (21). Povídka je od Š. Daxnera. Přetiskl ji P. Dobšinský: Prostonarodnie Slovenské povesti. Turč. sv. Martin. Seš. 2. 1880 (3) s poznámkou „od Rymavy". Počeštila B. Němcová: Slovenské pohádky a pověsti. Praha. (Sebr. spisy VII. 1908, [210], II, 28).

Popelvár na královském dvoře se kamarádí s princeznou. Dvořané se horší, ale když princezna pláče, nechá král děti si hrát. Když dorostou, chce si princezna popelvára vzít. Král na radu dvořana jej pošle к slunci, zeptat se, proč dopoledne stoupá a připaluje, odpoledne klesá a hřát ustává.

Popelvár jde к západu. Přijde do krajiny slepého krále, jenž jej prosí, aby se zeptal slunce, proč oslepl — slibuje mu polovinu bohatství.

Popelvár přijde к moři, za nímž slunce zapadá. Velká ryba vyčnívá z vody, břicho má svěží, hřbet sluncem spálený. Prosí jej, aby se zeptal síunce, proč ona se nemůže pohroužit, a převeze jej, slíbí čekat.

Popelvár dojde nedaleko kraje světa, slunce si už sedá Přijde к němu, když už si na lůně matičky oddychuje. Položí slunci první otázku, slunce vlídně praví, aby se zeptal svého pána, proč on od narození rostl a sílil, ale к stáru se chýlí k zemi a slábne. Tak prý i je, slunce, matka ráno jako chlapečka znovuzrodí a večer jako slabého stařečka do lůna přijímá.

O slepém králi praví slunce, že oslepl, protože zpyšněl. Vystavil si sklenné nebe se zlatými hvězdami, aby se rovnal bohu. Zničí-li nebe a pokoří-li se, prohlédne. O rybě praví, že má okusit lidského masa — ale radu aby jí dal, až bude daleko na druhém břehu. Slunce dá popelvárovi ještě sluníčkové šaty, jež se vejdou do oříškové skořepiny.