ZE STUDIÍ O LIDOVÝCH BALADÁCH.

Dr. D. Stříbrný otiskl v Časopise pro moder, filologii a liter, (roč. V. str. 200—204, 302—313) stať „Česká a slovinská píseň lidová o sirotku", v níž podal zajímavý rozbor českého a slovinského zpracování, doplnil jej úvahou o Erbenově básni „Sirotkovo lůžko" a pěkně objasnil vzácnou uměleckou hodnotu naší balady. Lze říci, že píseň „Osiřelo dítě" má již malou literaturu — případ v našem národopise neobvyklý.

V. B. Nebeský, kritik prvního vydání sbírky Erbenovy, — která poprvé přinesla úplný text — otiskl píseň jako skvost nové sbírky1) a vrátil se к ní článkem „Osiřelé dítě. Pokus o vysvětlení národní písně" (Časop. čes. mus., 1848). Uvažuje tam hlavně o metafysickém prvku jejím, t. j. o víře v možnost stýkati se s lidmi zemřelými a srovnává tento lidový názor s teoriemi Just. Körnera a jiných romantiků, kteří tolik úsilí věnovali oněm temným stránkám přírodních věd (Nachtseiten der Naturwissenschaft). Dotkl se ovšem též otázky o poměru české písně к obdobným skladbám západoevropským, soudě, že píseň česká „se nezdá býti co do myšlenky rázu slovanského nýbrž více germánského", avšak na jiném místě správněji podotkl: „Co se dotýče stýkání a shod oněch potkáváme se i tu s oním zajímavým úkazem, že výtvory ducha přerozmanitých národů jisté podobnosti nám poskytují, které se často vysvětliti dají vlivem a zúrodňovaním vzájemným, někdy ale jen tím, že duch lidský dle jistých prasměrů tvoří, pročež báje, mythy, pověsti, tyto pravýtvory z temna času a duše lidské takřka bezprostředně jako duševní bylina vyrůstající jakousi rodinnou příbuznost mají" (1. c. str. 83). Po Nebeském látkovou stránkou zabývali se prof. Jan Krejčí ve studii „Zu den deutschen, böhmischen und mährischen Liedern" (Ztschr. des Ver. f. Volkskunde, I., 1891, ale omezil se na poznámku, že český sirotek své utrpení u macechv líčí obdobnými rysy jako německý v písni Meinertově), a prof. J. Máchal, který v závěru své knihy

O bohatýrském epose slovanském uvedl četné paralely jinoslovanské

i cizí. Prostá krása starobylé skladby poutala umělce i vykladače. Mikuláš Aleš vytvořil cyklus kreseb (r. 1889), v nichž jeho umění sou-rodé s duchem lidové poesie ztělesnilo hoře i vykoupení osiřelého dítěte. Fr. Bartoš pojal český text do své knížky „Sto lidových písní českoslov." doprovodiv jej poznámkami, Fr. Bílý věnoval naší písni poučný rozbor (Věstník čes. profesorů r. 1906; znovu otištěno v knížce Příspěvky ku praktické poetice), nejnověji pak vedle stati D. Stříbrného Fr. Zá-kavec levnému vydání Alšova cyklu předeslal parafrasi písně a výklad kreseb.

Cíl, který jsem si vytkl v tomto článku, jest jiný: pokusil jsem se zjistiti srovnávacím rozborem, pokud se české zpracování známé látky shoduje s versemi jinými a v čem je svérázné, soudím totiž, že rozbor toho druhu jest důležitý i pro posouzení hodnoty umělecké.