dojem, že to jsou zkrácené texty polské; naproti tomu závěr některých var. malor. jest obšírnější, ale to jsou ohlasy jiných mravoučných skládání. Tento rozdíl sám o sobě nedokazuje nie, naopak, právě stručnější verse mnohdy bývá starší, avšak jsou ještě některé jiné okolnosti: tak na př. překvapuje, že legenda o sirotkovi, hojně rozšířená v Haliči a na Ukrajině, vůbec se nevyskytuje u Velikorusů. Poslední výběžky postihli jsme na území běloruském, dále však nepronikla, ačkoliv v souboru písní, jež přednášejí velikoruští „калики nepexoade" nalézáme téměř tytéž skladby jako u lirnyků maloruských26). Tento fakt, zdá se, svědčí, že legenda o sirotkovi byla známa hlavně lirnykům haličským, jichž prostřednictvím pronikla na ruskou Ukrajinu. Tím by se vysvětlilo, že některé var. zapsané na Ukrajině ruší stavbu naší legendy, vplétajíce do děje jiné písně, jakož i, že v některých textech jsou nepochybné polonismy.27)

Naše legenda není lidovou písní v užším slova smyslu, neboť udržuje se téměř výlučně v kruzích odborných zpěváků (dziadů, lirnyků), kteří zpívají většinou jen skladby obsahu legendárního vybízející k almužnám, milosrdenství a pobožnému životu. V obsahu i fo mě lirnyckých skladeb jeví se vliv duchovní písně a mravoučných, rozjímavých skládání, vzešlých namnoze z kruhů nižšího duchovenstva, avšak právě na tyto vrstvy od dob unie silně působila polská píseň a náboženská literatura (hlavně v Haliči); snad bedlivější studium polských zpěvníků XVII.—XVIII. stol. a jejich vlivu na soudobou literaturu maloruskou ukáže literární pramen polské legendy a objasní vzájemný vztah versí polských a maloruských určitěji. Vyslovil jsem pouhou domněnku, která, přiznávám, není odůvodněna bezpečně, ovšem možnost opačnou, t. j. maloruský původ polské skladby vylučuji. Připustil bych jen, že snad i na půdě maloruské vznikly samostatně písně podobné, které však záhy splývaly s legendou polskou, zejména v Haliči, kde obě oblasti úzce se stýkají; tímto vzájemným pronikáním vysvětlily by se slovní shody. Ostatně nechť jest tento vztah jakýkoli, tohk je jisto, že polsko-malo-ruská legenda vznikla z prvků daných domácí tradicí, která po této stránce jest velmi bohatá. Také lid polský i maloruský věří, že rodiče ani v záhrobí nezapomínají svých dětí, nýbrž přicházejí v noci a opatrují je (srovn. na př. Zbiór wiad. XIII. str. 149) — víra rozšířená, jak nahoře bylo ukázáno, u všech národů. Strach sirotků před macechou zní z písně hojně rozšířené na území velikoruském, u Bělorusů i Malo-rusů: Matka zemřela (v některých var. otec sám ji usmrtil) a děti slyšíce od otce, že se znovu ožení, naříkají, proklínají macechu a volají po rodné matce.28) Srovn. Sobolevskij, Velikorus. nar. pěs. III. 424 nsl.